V JELENÍM PŘÍKOPU.

Jak často, Rudolfe, jsi opřel skráně v ruce,

ty, synu Mystiky, sultáne tajů snivý,

a Prahou rozechvěn, jsi zíral v těžké muce

ze síně nádherné v ten příkop zádumčivý!

Hned jelen znudil tě, jenž mih se v běhu prudce

kams v údol nejhlubší, když zařval lev kdes divý,

i tanec východní i nová píseň hudce,

hvězd nové zjevení a persické květ nivy.

Zda štěstí teď jsi blíž v svém hrobě mramorovém,

kdy světlem oltář plá, kdy pathetickým slovem

a gestem prorockým kněz líčí rájů krásy?

Hrad, parky, – zpustlo vše – i příkop Jelení.

A co snad štěstí je, to praví v mlčení

teď v sadu milenci nad květem sedmikrásy.