V. Jen prodli se mnou v té besídce,

Jen prodli se mnou v té besídce,

Ta dnešní noc tak krásná jest:

Bělostná luna stříbro leje,

A v to se kmitá zlato hvězd.

Ty hvězdiček jsi milovnice,

K nimť toužné zraky pozvedáš:

Budem si o nich povídati,

An hovor ten ty ráda máš. –

Ve knihách mnohý mistr učí,

Že hvězdy dálné světy jsou;

Že světlem se od slunce šatí,

A padajíce že se trou.

Hezčejší ale já pohádku

Ti mohu, dívko, sděliti:

Z let pacholetských od matinky

Nosím ji v srdci, v paměti:

Jsou hvězdy jiskry z oka Páně,

Jimiž své nebe posypal,

A takto vševidoucnosti své

Planoucí známky zemí dal.

I kázal jim, by péči měly

O nás – jeho to podobu,

A člověka na pouti jeho

Z kolébky vedly ku hrobu.

I hned se jaly hvězdy dělit

O Božstva sličné obrazy:

Je mile chránit před škodnými

Těla i duše úrazy.

Tu k dítku jako anděl strážce

Spolítla jedna hvězdička;

Neb otec ještě doma není,

A lehnout šla si matička.

A když se modlí otčenášek,

Než ulehne do postele,

Hvězdičky pacholátku svítí

Co jasné lampy v kostele.

Hochům a dívkám ony mírně

Ukájí bolný srdce žal,

Když který jim za tiché noci

Zradu své lásky žaloval.

I těm, kdož bez viny se souží,

An lehkoperá spánku moc

Ostatní tvorstvo mile chrání,

Hvězdičky chodí na pomoc.

A kdo co věrný ctnosti přítel

Svou mysl hříchem neškvrní,

Tomu ve spánku jemným leskem

Zapouzí trapné, černé sny.

A v poslední hodince jeho

Ty milé, lesklé hvězdičky

Sladíc mu odchod usednou si

V plačících přátel slzičky.

A po smrti mu s nebe pošlou

Sestřičku jednu na pomoc,

Ta mu k věčnému z mrtvých vstání

Tmavou osvítí hrobu noc.