V. „Jenž Tě, Panno, na nebi korunovati ráčil.“

Po dlouhém rozloučení zří Jej zase,

jak skví se velebou a tone v jase

a tak jí milo, milo prodleti

u Něho v tichém, slastném objetí.

A Kristus plný lásky usmívá se,

svou korunu sňal skvějící se v kráse

a v skráň ji Matce dal – tu v zápětí

jak když se bouře nebem rozletí.

To jásot byl tak nevýslovně sladký,

hřměl v dál a sladčí vracel se zas zpátky,

u nohou poklekli jí andělé –.

Svit blaha, štěstí bílém na čele,

Maria s trůnu vztáhla nad svět dlaně:

O klekněte! co padá s nich, jest požehnání Páně.