V jeseni. (Emanuel Geibel.)

Již podzimem to hnědne v boru,

vše listí k zemi sever svál,

a modrem výš tam na obzoru

ulétá tažné ptactvo v dál.

A duší mou za větru vání

chví tajemný se touhy hlas:

„Ty krásný lese nade strání,

zda spatřím zeleným tě zas?“

Ach, jistě labuť v ňadru chová,

kdy k odletu čas, tajný cit;

kdo našepce však tobě slova,

ó srdce, kdy máš odejít?