V JESENI.

Jest nebe bílou pěnou sešlehané,

ty v modré hloubi třásně plovoucí,

své květy poslední už stříkla země

nad listy stvolu položloutnoucí.

Chce ještě jednou zvlnit vůní novou

tak žárem přesyceným fádní vzduch,

a ještě naposledy ovinout si

kol něžných boků fábor žhavých stuh.

Jen ještě na chvíli být zase mladým,

a usmívat se třebas do svých snů;

a zapomenout, že to pominulo,

co uloženo během hořkých dnů.

Své štěstí zdržet třebas na vteřinu

a třebas o píď den svůj nastavit;

a když i slunce do popela lehlo,

tož aspoň červánky si rozžhavit.

Jeť zima příliš mstivá ku poupatům

a noc své lampy stínem zatmívá;

neb každý krok, jejž život dál nás nutí,

cest prachem vzpomínky nám pokrývá.