V jeseni.

Již vzduchem chmurným ptactvo v řadách pluje

na pouť se strojíc k dalným končinám,

ať v údol hledím, nebo k výšinám:

vše hustý závoj mlhy zahaluje.

Z rozsedlin skalních ostrý vítr duje

a hrobem sněhu hrozí lesinám,

v jichž stínu blažen často dlel jsem sám,

niť zlatou k niti v brokát písně snuje.

Leč pohled luzný, kdy kraj k slunci vzplane,

a z listů zlatých majíc roucho tkané

královna jeseň s letem závodí.

Jak kněžna zlato vzhladovělé davy,

ozdobu stromů krajem rozhodí:

„Já léto stelu na cestu své slávy!“