V JESENI.

Na poli dozrál klas a v sadě plod

se s prořídlého listí k zemi kloní;

jarního ptactva píseň dozněla;

bylina schne u vyschlých zřídel vod,

keř brunatí, v zem zpět se míza roní;

den krátí se a v mrazném přítmí z luk

zalehá větrem ostrý kosy zvuk.

To čas už není k písni slavičí;

květ dozrál v plod a k zrnu dozrál klas

a v duši jak když sever zafičí –

jak málo jich! – a přec až k zemi níží

tu hlavu první šedý vlas!

Ne – ne! – i na nářek již přešel čas

i vzpomínky, i slzy – vše, co tíží,

co blažilo, – to nebyl čin, to slova!

a odměřeně jen a v ráz a v ráz,

jak pokaždé by srdcem projela

tak ostře zní ta kosa sekáčova.