V jeseni.

Proč rád tě mám, ty dumný čase,

proč rád tě mám, to nevím sám,

ač zřím-li tě, vždy v oka řase

jak zlatou krůpěj slzu mám.

Je plna, syta slunce tvého,

až rudý je ten její zjev,

snad zora jara ztraceného

ji v snění proměňuje v krev.

Leč setru ji a hledím v kraje

a hledím do všech světa stran

a zřím, jak s rudým listím hraje

a křepčí větrů bystrý van.

A zřím tu trpce usměvavou,

leč přece milou slunce zář,

jež rdí se nad mou kleslou hlavou

a líbá čelo mně i tvář.

A slyším Jih, jenž šepce mile:

„Již odpočinku zemi přej,

vždyť sní své jarní kratochvíle,

a ptactva zpěv a hod a rej.

Chceš věčně věků od ní klasy

a věčně věků vonný květ?

Ten spánek ji i tebe spasí

a vše, co zašlo, přijde zpět! –“

Proč rád tě mám, ty dumný čase,

proč rád tě mám, to nevím sám,

ač zřím-li tě, vždy v oka řase

jak zlatou krůpěj slzu mám.