V jeseni.

Smutně v ticho lesa

kukačky hlas padá,

mlčky v houšť i v duši

k stínu stín se skládá.

Smutně strom si stýská

po zeleni jara,

truchlivě svou dumu

hučí vrba stará.

V otevřenou náruč

krajina sníh chytá,

a ten starý dub se

divým vichrem zmítá.

Darmo lkáš a úpíš,

duše opuštěná,

slyš! – tu na rozcestí

vetchý kříž jak sténá!

Kristus na něm vztýčen,

krev mu čelo rosí,

smilování kraji

bědnému on prosí.

Ztichni, ztichni duše,

zdeť i bol tvůj lichý –

umíráť tu kraj i národ

nešťastný – a tichý!...