V jeseni.

Kalina, řežáb – ach, pozdě je, pozdě,

prázdna jsou hnízdečka zas!

Co to as volá v tom zamženém hvozdě?

Není to rusálčin hlas?

Zní to tak z hloubi, ach, zní to tak z dáli,

z té, kam jde slunéčko spat;

nejsou to vánky, jež vesnou tu hrály,

tiše spí soumraku chlad.

Zní to jak z báje, to vábení snivé,

zve to a nevíš ni kam,

chvěje to duší jak loučení tklivé,

zmírá to v tichu co klam.

Zní to i nezní, však mámí to sladce,

mlčí a šeptá to jen,

pláče to dětsky, a jest ti jak matce,

slyší-li miláčkův sten.

Zní to jak ohlas všech zpěvánek ptačích,

jichž tudy z jara vřel ples,

jak hudba, tužeb kdys nad jaro sladších

vzdychá to z mlžiny kdes.

Slyš – totéž divné a tajemné znění

rtům nyní uniklo mým –

zpěvánka o tom, co bylo i není –

vzpomínky věčný to rým.