V JESKYNI MASSABIELSKÉ (1)

Massabielská plá to jeskyně,

nebeská záře skvoucí je to;

jaké se koříš sladké vidině?

pověz, ó zvěstuj, Bernardetto!

„Zjev luzný, nadpozemské krásy, hle,

a v tváři úsměv něhy plný,

bělostné roucho sněhy napadlé

a k nohám lehounce se vlní.“

„Blankytný vine útlé boky pás

k modlitbě ruce ty jsou spjaté,

růženec sunou, zrno zas a zas,

na nohou kvetou růže zlaté.“

„Důvěrné zraky k nebi zdvižené

jak té, jež přimlouvá se, prosí“...

Dítěte na rtech touha vroucí žhne:

„ó Paní sladká, pověz, kdo jsi?!“

Hlas milostný se nese blahý vzdech,

jak ohlas proroků a písem,

slyš, země! národové, ztajte dech!

„Neposkvrněné Početí jsem!“