V JESKYNÍCH ŠKOClJANSKÝCH.

Dech úží se, krok v bázni skoro vázne.

Kol příkré tesy, pochmurné a srázné

skal šedých, divých. Olbřímí jich hlavy

se týčí vzhůru, svítí v oblacích,

a propast hltá ve svůj jícen tmavý

jich tvrdé paty svalů kamenných.

Tam, plna smutku, houšť se splítá lesní,

zde nahou skála obnažuje hruď,

jak rozoral ji hrom, když letěl přes ni,

když probít chtěl se odtud, buď jak buď,

sem spadnuv s výše, skalin do soutěsky,

jež chytla pevně vzteklé jeho blesky

v své skalní kleci, v strži, jež tu zívá.

Přes skálu mnohou mech a břečtan splývá

a provléká se skrze její svor,

že zdá se ti, hruď kosmatá tu stlívá,

již pravěký zde týčil kdysi tvor.

Jak smutno, hrůzno tu! Jak plaché ptáče,

jež, východu že nezná, jímá děs,

od skály k skále polétá a skáče

tu poplašený zvuk, až o jich tes

pak rozbíjí se, zmírá. S plesným vzkřikem,

jak ve žlabu skal teče nevelikém,

se střemhlav řeka vrhá v bílé tříšti

k dnu divé strže mnohý přes balvan,

ó, viz, co v slunci démantů se blýští

a kmitá, třpytí duhovitých hran,

jak celý poklad když se v propast snáší

a do výše jak zlatý prach se práší

a od skály jak k skále, tíhy prost,

se náhle pne a klene nad hlubinou,

tak posupnou a pochmurnou a stinnou,

cos jako bajný duhovitý most.

Leč zatím řeka na dně strže pozná,

že padla v léč a past, jež svírá hrozná

se na všech stranách, jako šelma lítá,

již chytli v jámě, cítíc že tu dotlí,

teď vzteká se a pobíhá, se zmítá

a ježí, prská, skučí v mlze par,

že v strži jako v čarodějném kotli,

kde vře, se pění, kypí v smrtný var.

Teď nové zvuky ve sluch bijí tvůj,

a mručení jak spokojené, táhlé

to zní pak zdola, jak se kácí náhle

a padá, mizí řeka – v tmavou sluj.

Jak netvora tu otevřený jícen

se hloubí sluj. Zprv ještě slunný svit,

jak na kahan křů každý lístek vznícen,

sem padá zvenčí. A jak stropem kmit’,

zříš skály nitro, jako zuby zvěra

hrot krápníků tu svítí z pološera,

tu jako třáseň splývají zas dolů,

tu proti sobě rostou z půdy, stěn,

a k břečtanu zříš útlounkému stvolu,

jenž skalou provlík’ shora se, kde den,

a spustiv se, se stropu visí sluje,

jak tenký řetěz celý zelený

už plísní věků když se s výše snuje

a čeká lampy tíž a plameny.

Leč dál už tma je, se smolnice září

se vyplašen roj stínů hlubin sváří,

a mračné skály s němotou svou tesknou

tu zvedají se, v chodeb tmavých spleť

se rozvírají, chladným vlhkem lesknou.

Tu jde to výš a zase ve hloub teď,

až tam, kde dno se hlubé jámy mračí,

kde rozpíná tma celá křídla dračí,

kde řeka, jež sem zmizela a stekla,

se přes balvany valí, pění, vzteklá,

jak na dně duše naší země stih’

bys vášně kypět. Jaký děs tu! Pekla

jsem tvého, Dante, kruh tu viděl tich

a s hrůzou v srdci pocítil je celé

zde zet a zívat. V propasti té stmělé,

kde vlny vrou, se řítí v srázný sklon,

já slyšel vzdechy, zatracených ston,

muk výkřik marný, šílenosti chechty;

a balvany, jak od tisíců let

v nich nechal tok svých ryh a stružek sled,

jsem viděl drásat zoufajících nehty.

A světla mdlé jak svity k tesům slétly

a měsícem se zabělely v nich,

mně zdálo se, že v pozadí tam mih’

se nad srázem stín veliký a světlý.

O kost jsem zakop’ – byla stará, žlutá.

Já se země ji vlhké půdy zved’.

Zda člověka sled, zvěra kost to dutá,

jsem nevěděl, však dávno zniklý svět

a život rázem vstává před očima.

Hle, v přítmí sluje olbřím, který dřímá,

o skály balvan opřen, teď se budí

a týčí s černou kosmatou svou hrudí,

jen koží krytý. Úzké jeho čelo

a ploché témě, celá leb tak nízká,

leč pod vypuklou brvou jak se stmělo

a divým pudem oko jak mu blýská!

Snad hlad jej hlodá – ven se na lov strojí,

kde spí a tmí se neproniklý les,

kde mamut bloudí, připravený k boji,

by na večer zde na balvany kles’

a rozžal oheň, jehož modrý dým

vždy lesem voní, nožem kamenným

by rval a krájel maso svého lupu

a znova spánek ve hluboký pad’,

neb naslouchal, jak medvědů sem tlupu

přihání bouře, blesků stíhal chvat.

Ó, jaké boje zřela’s, jámo stmělá,

a pod tou schránou zvířecího čela

ké myšlénky se zárod líhnul jen

a jaký v noci honil asi sen!

Básníku jemný, přísný mysliteli,

vy s chorobnými, uvadlými těly,

leč s klenbou čela, pod níž stále bdí

a chví se, spleten steré ve závity,

a jako démant vzácným rydlem zrytý

v tisíce ryh, váš mozek nervosní,

hle, praděd váš! Nač křivit nad ním rety? – !

Kdo z lidí ví, ké zárodky a vzněty

v nás přešly z něho, zda snad s jeho krví

k nám o bohu sen nezaletěl prvý,

zda on, ne pán, leč přírody jen syn

a bratr dubů, pyšných kapradin,

nám prvé nevtisk’ prvky obraznosti?

Já dlouho snil jsem nad tou žlutou kostí.

Pryč s hrobu stíny tam, kde život kypí!

A nechť je slunce nestíhají šípy,

v těch vlnách řeky hřmí tu, vře a kvasí;

ne mrtvých ston, zde žití pojí hlasy

se v hymnus velký. Řeky divý proud,

jenž ztrácí se tu do temnoty sluje,

ten drtí skálu, tesy prohlubuje,

by ven se řítil k slunci, prostý pout.

Ó, ty, jenž rván jsi pochybou, co praví,

slyš, proud ten šumně: Hrob je vždycky tmavý,

leč život věčný musí dále dout

a vlnit se. Co veliké a ryzí

jsi lidstvu dal, nechť ztrácí se a mizí

v tmě zapomnění, ret jen přimkni němý –

dál vlní se to hluboko kdes v zemi

a v pravé chvíli tryská z hlubin svěží.

Nech sílu tvůrčí, ať si kam chce běží

a nechť se ztrácí svatý její zdroj,

snad jenom hloub se v duši tvoji ryje,

by nové perly, nové harmonie

zas vynesla z ní srdcím na úkoj.

Z tmy žaláře, jenž hořkou slzou zvlh’,

se volnost světem rozlévá a řítí,

a pravda – slunce – nejkrásněji svítí,

když dobývá se z mraků, chmur a mlh.

A vyšli jsme, a venku kvetlo ráno.

Ó, velké slunce, budiž požehnáno!

Jak prvý člověk, vyšed ze svých slují,

tvou velebou jat, svatým divem tvým,

se před tebou tu kloním, obětuji

ti písně svojí prchající dým,

tvůj vyznavač a kněz. A hled můj zdraví

tě v zlaté záři, v květu, jenž plá smavý

zde krve nachem, v ranní rosy třpytu,

v pěn bílé tříšti, chvějné duze vln,

v motýlů skvoucích pestrobarvém kmitu,

i v azuru, jenž svítí, čaru pln.

Z tmy skály vyšed, v kaluži kde slepý

jen žije mlok, tvůj paprsk na své skráni,

teď dvojnásob tvé cítím požehnání,

tvůj plamen žehnám svatý, velkolepý.

Ó, plaň a sviť a ve své záři vlídné

vše plát a zrát a usmívat se nech;

i v prsou mojich zahřej, co tam stydne,

ať cítím stále jako v chvílích těch,

kdy na prahu mi sluje zář tvá svítí,

tu velkou vděčnost, hlubou lásku k žití!