V. Jimena matkou.

Šestinedělkou když byla,

ku svatému Isidoru

na mši spěla žena Cida,

ušlechtilá Jimena.

Na vycházku oblekli ji

pážata do šatu z Courtray,

nebo vždycky dí háv, stuha,

kterému že patří pánu.

Jemný život purpurový

oblekla si slíčná paní,

stuhami tkán ze sametu,

vždy dvě proti sobě byly.

Kabátek ze stejné látky

způsobem též zdoben stejným,

obojí dar bylo krále

ze dne jejich zasnoubení.

Pás pak bohatý, jenž přeskou

z ryzího se spínal stříbra,

jejž dal hrabě matce její,

hraběnce, v dar vkusný kdysi.

Čelenku pak plnou stužek,

práce bohaté a vzácné,

doňa Urraca infantka

již jí dala ku svatbě.

Na krku dvě mince měla

rázu vzácného i ceny,

na nichž svatý Petr, Lazar,

které zbožně v úctě měla.

A ty její vlasy, které

bráti chtěly barvu zlatu,

na ramena padaly jí,

spjaty pouze jednou stuhou.

Závoj Coutrayský též měla,

ježto počestné vše dámy,

které tvář si zahalují,

zevní čest svou jeví tím.

Krásná Jimena tak spěla,

v běhu ustálo i slunce,

by ji mohlo, jak šla kolem,

lépe ještě prohlédnouti.

U kostelních dveří právě

Fernando král s ní se setkal,

aby do chrámu ji uved,

on jí podal pravici.

A on pravil: „Ctná Jimeno,

ježto Cid, rek přestatečný,

blaženým jest chotěm vaším,

nejlepším z mých vasalů,

ježto na bojišti mešká,

nemůž při úvodu býti,

sám chci v tom jej zastoupiti,

družbou vaším býti dnes!

Infantce pak roztomilé,

jíž vás nebe obdařilo,

v dar dám tisíc maravedů

s peřím skvostným na klobouk!“

Ale neděkuje králi

Jimena za přízeň vzácnou,

nebo velký stud ji přepad,

na slovo hlas nestačí,

zlíbati chce jeho ruce,

ale on je utrhuje,

odvede ji do kostela,

domů provodí ji zpět.