V JINÉM BYTÍ

Já mladou viděl jsem krásu,

když zamyšlena dnů štěstí tuší,

šla, za pasem kvítí,

a na rozpuštěném vlase

jí rosa jak na travinách svítí.

A viděl jsem ji zase,

krásnější, zralou,

k života stoupala vrcholu

s mužem a děckem pospolu

v slunečním jase,

když zpívaly dítky boží chválou.

Dny, ať už krásné, nebo zlé

rukama sáhaly po čele,

jak vrásky nechaly v líci,

krásu a mladost pustošící.

A dny jak rychle míjely

za postavami, jež těžce šly,

jsem viděl tvé tělo shrbené.

Rci, šli jsme to poblíž sebe? Či ne?

Ta čela a tváře rozryté utrpením,

ty oči vyplakané

nás na každém kroku provázejí,

a noví chodci se přidružují

zas v zápase denním.

Jen jednou tě zasáhne tragický blesk,

a už se tak nesměješ jako včera,

v tvých modrých očích ztratilo nebe lesk,

za pasem uvadlo tvoje kvítí,

kdosi ti poslední slova lásky řek',

a rozloučil se a dal polibek...

Poslední pouť se večerem sváží,

a v každý atom všeho, co zříš,

též znenáhla vstoupit a vtělit se smíš,

A jediné je, co nezabijí,

co nad krásou je a nad láskou:

Bez bázně splynout, statečně.

A klid ten mluví:

Je nad vše, co míjí.