V JITŘNÍM SLUNCI.

V jitřním slunci do daleka

pole, hvozdy v mléčné páře,

pod oblakem bílým řeka –

a vše plno čisté záře.

Všecko pod závojem ticha:

ještě dříme lidská bída,

štěstí, pokora i pýcha,

a co vše se žitím střídá.

Les jen z hloubi oddychuje,

stráň je rosou stříbrošedá,

nad krajinou oblak pluje,

v mlze nárys hor se zvedá. –

Nezní ještě lidské slova,

spí ruch lidský, shon a štvaní –

zní jen píseň skřivanova,

kukaččino zavolání.

Jenom z dálky v jitro svěží,

jež se skvoucí rosou nítí,

úder hodin s městských věží

krátké měří lidské žití...