V JOSAFATU

V dol Josafat jsem vešla osamělá,

pláň bez stínů se bílým světlem chvěla,

bez stínů hroby, trosky, smrti stopy,

jen starý rabbi k nim tmu zraku klopí,

nehybný jako přízrak, čekající

božího soudu, těžké chmury v líci.

„Sám s živými neb mrtvými,“ – děl suše, –

„vždy stejný osud osamělé duše...“

Údolí Josafat tak neživotné, němé...

„A když se žíti chce?“ – Děl rabbi: „Sněme!“

Já ztlumila jsem dlaní bolest světla,

v ráj, srdci drahý, touha moje létla.

Řek’ rabbi tvrdě: „Chimaera vše pouhá!“

Já usmála se: dolétla má touha...

Snad jasnovidnost rabbiho ji zhlídla?

Zastenal náhle: „Zkrvácená křídla!“