V KAJUTĚ.

V kajutě dlí uplakána,

tiskne srdce mroucí,

oko hasne jako z rána

hvězda noci skvoucí;

vzdychá, pláče usedavě:

žel, ó žel,

těžký srdci, těžký hlavě

rozruch žití nadešel.

Do podušek hlavu klade,

naříká a vzdychá,

žalno, žalno dívce mladé

plouti bez ženicha;

bez milého, bez pomoci

v šírý svět...

„Přineste mi zkvetlý v noci

bílý jasmínový květ!

Dejte hrozen šeříkový,

jenž tak libě voní,

ať mi jarní zkazku poví,

než ho bouře sroní;

přineste mi snítku jedle,

prosím vás,

a to moje líce zbledlé

orumění život zas.“

Bez jasmínu vody siné,

bez šeříku vlny

krasavice hyne, hyne,

oči perel plny;

na příď lodi vést’ se dala,

zřela v dál,

bílý šat jí bouře rvala,

sever prostým vlasem vlál.

Spínala své bílé ruce,

naklonila hlavy,

ňadra závodila v muce

s hněvnými vln davy;

vně i zevně sta se hostí

sporů zlých...

Běda!... Z vodní hlubokosti

vln se vznáší vírný smích!...