V Kalichu.*)

Pod písčitou strání plynou

jasné vody klidné řeky,

že jich špluny mžikem hynou,

a jen vran je slyšet skřeky

a jen chodců plaché kroky,

kteří jdou tam v skalné boky.

Jdou tak v bázni lesem tmavým,

roklí vzhůru přes balvany;

slidičům je hávem mhavým

kryjí lesy na vše strany;

výš a dále zástup kráčí,

perly slz jim líce smáčí.

Nad hlavami les jim šerý

šeptá o zapadlém štěstí;

každý šumot od Jizery,

neb kdy prudčej’ zašelestí

něco v stromech, chodce děsí:

„Nejsou-li zrádci i lesy?“

Stanuli, a bělovlasý

kmet jim ukazuje skrýše.

Nevnikl sem po vše časy

cizák; zde vše tajem dýše:

„V tyto, bratři, vizte, sluje

ani vánek nezaduje!“

A zas dále mezi skály

zástup stoupá unavený,

jak by o život se báli,

o své děti, o své ženy,

o své knihy, o svou víru,

kterou vyznávali v míru.

Stanuli, kde v skálu nízký

otvor vedl, v temnou skrýši,

o níž ani z blízké vísky

nevěděli. Nad ní k výši

povyrostly štíhlé kmeny,

jimiž skály zahaleny.

Uvnitř trojboká je sluje,

tvoříc jehlan, dutou věži.

Déšť sem nemůž’; a když vzduje

vítr, proniká sem stěží.

Ani nebes oko vlídné

v tuto skrýši nedohlídne.

„Tady naše obětnice,

útočiště, modlitebna!“

vece kmet a zbožná líce

prosba nadchne převelebná.

Pokleká a zástup za ním;

kněz ho sílí požehnáním.

Zašuměly větve šumy,

zaplakalo rosou nebe,

potemněly vůkol chlumy,

řadíce se podle sebe;

pozalkala v proudu řeka:

„Ach, co na vás, Bratří, čeká?“ –

Ucházeli smutní dnové,

umíraly dlouhé noci;

nepřátelé ne jak lvové

ve své uloupené moci,

ale jako tygři draví

po Čechách, co české, dáví.

A kdo česká srdce měli,

do skal, lesův utíkali,

do hor, ve kraj cizí, stmělý,

kde své domoviny lkali,

jako psanci pustým polem

bez potěchy, s hrozným bolem.

V Kalichu – (tak svoji skrýši

nazývali Čeští Bratří) –

pili svojí bídy číši,

jak se mučenníkům patří;

modlili se, zbožně pěli

za svůj národ osamělý.

Modlili, až vzešla doba,

kdy i jim se bylo bráti

cestou proklatého roba

na vyhnanství smutné trati;

nepřáliť jim ani skály,

by tu pro svůj národ lkali.

Bratří prchli v kraje cizí;

s nimi paměť všeho lidu,

s nímž tak mnoho, mnoho mizí

po bouřích i svatém klidu...

Dnes sní o tom na Kalichu

šeré skály v dumném tichu.

Jenom časem zabloudí sem

chodec v posvátná ta místa

chladných slují sporých písem,*)

jež tu vpsala srdce čistá

zbožnou rukou dobra Čecha;

jinak přes vše čas jen spěchá. – –

Tak i já jsem zašel maní,

bloudě jizerskými srázy,

jednoho dne v době ranní

na místa, kde Bratří drazí

českou víru ukrývali

mezi lesy, mezi skály.

Posvátná mne hrůza jala

v tomto mrtvém chladném klidu,

kde své stěny sluje vzpjala

za skrýš uštvaného lidu;

vzpomínaje dob těch zašlých,

pil jsem s nimi hořký kalich.

Pil jej znova ve vzpomnění,

jaká láska bezeměrná

tenkrát Čechy pjala k sobě!

Jak jich srdce byla věrná!

Než by řeč svou, víru dali,

raděj’ prchli v pusté skály.

Stanul jsem tu v zadumání.

Jizera se v slunci leskla,

přes les táhlo tajné lkání

a má duše přála tesklá:

„Míť té víry Češi všicci,

pak vám běda, protivníci!“

A své rozpálené čelo

na balvan jsem znaven složil,

srdce se mi v prsou chvělo,

jak bych celý věk byl prožil,

a rty zbožně zašeptaly:

„Bože, chraň můj národ malý!

Chraň ho, vzbuď mu znova bratry,

české bratry s věrou pevnou!

Z Krkonoš až v dálné Tatry

učiň víru naši zjevnou!

Uděl vůle, uděl síly,

bychom slavně dále žili!“