V KATAKOMBÁCH.

Appijskou cestou v slunci za poledne

jsem kráčel kdysi; – za mnou město věčné,

pod kuplí Petra v dáli nedohledné,

obrovské svoje rozkládalo údy –

a kolem v pláni teskné, nekonečné

se pod blankytem tmavým rysovaly

ubledlou lící, pohříženou v trudy

starého Říma ssutiny a valy,

nad nimiž cypřiš, jako nad mohylou,

skláněla clonu větví zasmušilou.

U kostelíka bílého jsem stanul,

jenž samoten tu v pustinách se zdvihá;

ze dveří chlad mi v horké skráně vanul,

jímž oddýchala stinná chrámu koba; –

na prsa klesla olověná tíha,

když zjevil mnich se s tesknou, bledou lící; –

jak duchové pak kráčeli jsme oba,

tlumeným krokem s rozežatou svící,

po schodech kluzkých, v mrákotavém stínu,

do tajemného země svaté klínu.

Té země svaté!... Kde klíčilo tiše

božího slova símě blahoplodné,

jež rozsévačem s dalné nebes říše

po bídném lidstva rozséváno kraji,

zapadlo zde do půdy přeúrodné;

když světem starým vířil zápas lítý,

zde, slzou hořkou zaléváno v taji,

vzpučelo náhle ve strom rozložitý,

jehožto větve, plné jaré síly,

kraj světa celý rázem zastínily.

V bludišti hrobů octli jsme se náhle,

jež nad sebou tu vytesány v skálu,

snou do hloubi se v řadě chmurné, táhlé,

tu i tam vetchou uzavřeny mříží,

za nížto v rudém, blyskotavém palu

hliněný kahan světlem věčným svítí;

a krůpěj, co se s vlhké stěny hříží,

tu jako slza v popeli se třpytí...

Řad za řadem pak ztrácejí se v důli

hrobovce tmavé – mrtvé duchův úly!

Mnichova svíce zaplašila chmury

a došli pak jsme na prostranství malé,

kde matný paprsk třepetal se s hůry,

skulinou klenby jako hvězda svítě.

Před námi oltář v skále vyvětralé,

chud, beze kvítí, bez okrasy, zdoby,

jak žebrák tu se v dusném tajil krytě,

v pozadí siré, zádumčivé koby

a vzpomínal zde, v šerých mohyl klínu,

na první oběť, milou Hospodinu!

Roj vidin pestrých ovanul mi skráně;

hrobovce tmavé oživnuly rázem,

z nich kupily se kolem stolu Páně

věřících mrtvých nekonečné davy

a čelem zbožným vrhaly se na zem,

když chléb a víno v první paměť spásy

pozdvihal světec v gloriole slávy

a chorálem se rozzvučely hlasy,

jazykem sterým ctíce Jediného

i tajemství to těla vznešeného!

Pak – jak by náhle vichr zaburácel

a blesku žehem mrtvá země vzplála –

zřel jsem, jak zástup v hrobovce se kácel,

a jak by šelem stáda rozlícená

v ulice mohyl posvátných se hnala

a zatínala v krvelačném sváru

v ta mučedníků těla posvěcená

zub rozkacený, osten břitkých spárů,

co z Palatinu zatím v chumelici

sem padal paprsk – Neronových svící!

Pryč, vidmo charé! Vzhůru, mnichu, zase!

shas pochodeň o sarkofágu hranu;

ať líce smutná zaplá v slunném jase

a větřík vonný duje do kadeří!

Líp naslouchati v sladkém jeho vanu

těm smavým bájím čarovného jihu,

jež ševelí tu v granátovém keři

a světluškami blyskotají v mihu: –

než lkáti zde nad věků hrobkou stmělou.

velikou, slavnou, ale – spráchnivělou.