V kathedrále.

Kdys v zemi Franků za Filipa krále

– tak z dávných dob nám praví stará zvěst –

lid plnil chrám a v něm se tísnil stále,

když s výšin chóru v šeré kathedrále

sbor pěvců zapěl Bohu na počest.

Za zvuku varhan v místě lidu skrytém

když jejich píseň chrámem zazněla,

vždy srdce všech se chvělo zbožným citem,

všem zdálo se, že slyší nad blankytem

před trůnem Božím píseň anděla.

Když v postě kdysi o té lásce pěli,

jež lidstvu září z pěti svatých ran,

tu s úžasem a v podivení zřeli,

že k jejich písni pěvec neumělý

k nim přidružil se, – prostý venkovan.

Stál v jejich řadě, zbožně ruce spjaté,

cit hluboký mu plane na líci,

však jeho hlas tak ruší zvuky svaté,

že pěvců sbor se ve své písni mate, –

až náhle zniká v trapné směsici.

V zpěv zmatený se mění píseň tklivá, –

vše hledí k chóru v tiché nevoli,

sám král se zved’, na smělce rukou kývá, – –

leč venkovan dál svoji píseň zpívá,

zvuk chraplavý vždy více hlaholí...

V tom nevole se náhle v úžas mění, – –

hlas neznámý zní s výše nad davy:

„Co v duši skryto, – to Bůh jenom cení!

Před trůnem jeho došel vyslyšení

z těch mnohých pěvců – jen ten chraplavý!“

Zřím čtenáře, jak zklamán rukou mávne

nad těmi řádky s dějem podivným.

Nechť sám si hledá naučení mravné,

jak já je vyčet’ v knize starodávné,

když v mojí duši zvučel verš a rým!