V KAVÁRNĚ VENKOVSKÉHO MĚSTA.

V kavárně venkovského města

to bylo, kdy jsem po prvé tě viděl.

Tys seděla jak socha Agrippiny

v Kapitolském museu

a srkala jsi ranní kávu.

Od stolu svého jsem ti poslal

uctivý pohled, jakým vždy se kořím

dokonalému dílu přírody.

A od tebe dík modrý ke mně letl

(není to k smíchu?

já měl totiž za to,

že oči tvoje modré jsou –

jakoby mohly míti jinou barvu,

než hnědý samet!)

Snad dvakrát, třikrát ještě

já hledl k tobě

a rozvažoval,

že tak by dneska vyhlížeti mohla

Artemis řecká.

Artemis tmavá,

jíž by umný krejčí

oblekl vkusně do moderních šatů.

Tys bavila se se svou společností

a nemohla jsi jistě ani tušit,

že duše moje k poctě tvé a chvále

pro metafory běží do Hellady

a v časů tůň,

jež hluboká je tři tisíce roků.

A když jste odcházeli,

tys naklonila k stolu mému hlavu

jak hrdá císařovna,

když v plné milosti

děkuje za uctivý ranní pozdrav.

To bylo vše.

A za nějakou chvíli

vlak odvážel tě v dálku. –

Když v náručí tě držím,

a hlava tvá mi na rameni leží

– co sametový zrak tvůj přísně střeží

můj každý pohled, aby neodcházel

bez tvého dovolení s tvojich očí –

v té kavárně nás vidím oba,

jak seděli jsme tenkrát

a myslím:

Čaroděj největší všech čarodějů,

před nímž se kouzelníci všichni

z všech pohádek a bájí schovat musí,

jak neumělí fušeři –

jest Čas.

Co dokázal on během krátké doby!

Jaké to věci, zázraky a divy!

Dvě hvězdy s nebe,

ta jedna na severu, druhá v jihu,

přiblížit k sobě –

toť spíše možno,

než takové dvě duše, jako naše,

vzdálené sobě tři sta kilometrů

a oddělené horami své pýchy,

propastmi zásad, mořem zkušeností –

leč dosud nikdy dokončit jsem nemoh

závětí věty této:

Kdykoli došel jsem k těm horám, mořím,

ty jak bys vytušila,

že cosi, třeba ve dnech minulosti,

stát mohlo jako překážka

těch styků duší našich –

tys bílou pevnou rukou

mi stáhla hlavu k sobě

a zavírajíc rty mé –

zavřelas všecko.

A tak jsem dosud nikdy nedomyslil

ku předvětí té velmi vzletné věty

závětí její.