V. Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:

Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:

ženských tu naseto valné jak ku poradě,

a vedlé nich, kolem nich hemží se děti –

jakž vřeští, jak piští to lidské smetí! –

a já tu prostřed sedím!

Ach – hlava jde kolem, sluch můj je rozechvělý,

zrak můj už znaven a mozek už zmámen celý –

vše točí se, běhá a tančí a skáče,

vzduch plný je výskotu, smíchu, pláče –

protivné, děsné hlasy!

A teď – je to drzost! Dvouleté asi robě

chytlo mou nohu a opřelo ručky obě –

ne! na místo kloubů mu důlky v nich sedí! –

a pitomě, tázavě na mne hledí

veliké, modré oči.

Mám trestat je rukou? houknutím zahnat robě?

rozpaky rostou, já nevím co počít sobě –

a pojednou – pravím Vám, z nenadání,

jak stalo se, neví snad pánbůh ani –

držím to dítě v klíně.

A tisknu je k sobě – měkké mu hladím vlásky,

hlasem pak kdysi jak za doby první lásky,

když panence vyznání činil jsem štkavě,

teď tážu se plaše a zajikavě:

„Děťátko, máš mne rádo?“