V. Když bolesť krutá, dnem i nocí bdělá,

Když bolesť krutá, dnem i nocí bdělá,

sen s očí plaší, na krev srdce ranní,

k rtům pohár hořký neúprosně sklání, –

čím jest jí upomínka blaha skvělá?

Jí neskojena přání naše vřelá,

je v ruce chabé zrezivělou zbraní,

jež davy strastí v dálku nezahání,

hruď jizví, jež si blaha opět želá.

„Ach lépe bylo!“ – lkáme jako děti

a slunce za hory se klonit zříme,

však slepi jsme, když v novém vzchází lesku.

Vždy blaha vzpomínka, když duší letí,

buď jiskrou, v popele co chladném dříme

a duši hřeje v mrazné zimě stesků!