V. Když jsme vyšli na poušť, Memnon zpíval

Když jsme vyšli na poušť, Memnon zpíval

probuzený náhle zlatou zoří,

a tak jeho tajemný hlas splýval

v ticho pouště, jíž jsme táhli v hoři:

„K čemu ještě, lampo nebes velká,

vzplaneš denně, svítíš se své výše

nade mnou zde, nad nímž dávno nelká

nikdo již, a nad hrobem mé říše.

Králů král, jenž svět v své držel moci,

proč mám zříti probuzený zase,

v chrámech mých jak šakal hrabal v noci,

jak mé město v trosky rozpadá se?

Dávno písek pouště drobný zavál

vítězných mých vozů každou stopu,

nepřátel již nelze zdržet nával,

Assyrů smích slyším, Aethiopů.

Ó, kéž tolik v paži mé je síly,

bych tě srazil s nebe, světlo kleté,

kéž zrak zamknout mohu aspoň chvíli,

neb ať Samum skácí mě a smete.

Pouště prach ať zasype mě zcela,

abych dál již nezřel bez naděje,

tam, kde moc a sláva má se skvěla,

had jak syčí, ještěrka se hřeje!“

Memnon pěl, a pouště na pokraji

těchu lil nám v srdce hlas ten divý.

Moc se kácí, říše rozpadají!

A my vstali! My jsme znovu živi!