V. KIŠENĚV.

Jak mění se časy!

V pravěku dobách dle talmudu zvěsti

v své věčnosti stín

se ztajil Hospodin,

nemoha Salemu strašný pád snésti.

Andělských perutí valem

tvář božskou zahalil, s žalem

zanevřel na vlastní ruky své dílo.

Žel, jednou tak bylo!

A jak jest dnes?

Kol vládne hrůza, krev a děs

a zabíjení, drancování, skřek,

a lání divoké a vášní palný vztek.

Jest neodvoláno staré prokletí!

Jen aspoň věděti,

ten kvil, ten vzlyk, to jarmo,

že není všecko darmo,

že aspoň Zefiroti rydlem blesků

do knihy „Boží hněv“

je ryjí v paměť věčnou jak v Sinajskou desku:

„Kišeněv!“