V klášteře.

Tone klášter v neprůhledné páře,

mniši posud klečí u oltáře

s růžencem a zpomínkami v duši.

V otčenáši plynou slova tichá

v klenby chrámu tlumem vanoucí –

kdož to ze všech fráterů jen tuší,

nejmladší že v novou kápi vzdychá

slzou na kleriku kanoucí?

Včera přišel k panu kvardiánu,

chtě se oddať samotě a Pánu,

jinoch bledý, chor a nemocen,

v očích matný, nedosněný sen,

v hrudi jakous tesknotu a tíži,

do klášterních ambitův a mříží.

Pravil krátce: „V Kristu bratří moji!

Znaveného přijměte mne, prosím,

do svých zdí, ať s vámi pouta nosím,

po divokém ve světě tom boji.

Schvácen stál jsem před svatyní vaší,

když vás zvonek ku modlení sbíral,

a já stopen v truchlém otčenáši

s lící slzy zármutku jsem stíral.

Anděl boží sám mne přived k vám,

k místu míru, po němž prahla duše –

smrti klidné dojat ve předtuše

mnišskou věrnosť tuto přísahám!“

A že právě scházeli se mniši

z refektáře valem k modlení,

přidružil se k nim a v svaté tiši

jal se modliť za své spasení.

Nejeden z nich spánku pojat mocí

na klekátku prosnil délku noci,

druzí žalmy šepcí ze zvyku.

Ticho snivé kostelem teď vane,

jenom z hrudi žalem utýrané

vzdech se dere těžký mladíku.

Vypad’ růženec mu z bílé ruky,

zor se točí po družině mnichů,

jež tu dřímá bez žalu a muky

v posvátném a velebném tom tichu.

A na východ táhlým oknem v šeru

první paprsk v svatyni se krade;

již se blyští střecha na klášteru,

korun vršky vedle na zahradě –

bujné ráno kolem v obzoře

a kohoutí chasa krákoře!

Co tu počíť? Mladý fráter stojí

nade spící bratří družinou

v zoufalství a divém nepokoji,

že i zde mu dávní pohynou

nejkrásnější snové o samotě,

písně rajské ve klášterní notě,

že i zde se v hříšné trosky metá,

co chtěl zachovati z bludův světa...

V tom tu zvoník skřípá dveřmi, vchází,

věčnou lampu rozsvěcuje suše,

mnichy budí, do cel doprovází,

a pak pomodlí se za jich duše.

Mladík žasne, ale jako zmámen

za nimi jde po ambitech vzhůru,

a když s nimi ranní žalmy v kůru

dozpíval a s nimi dopěl „amen“,

stoupá tiše k celi guardiána.

Praví k němu: „Bratře, děkuji ti,

žes chuďasu, jenž byl bez pomoci,

poskyt’ přístřeší mi v této noci;

dovol však, bych mohl dále jíti.

Snil jsem marně, že v tom svatém bytu

ozářeném v hvězdic polosvitu

okřeje mé duše bol i žel –

čas, bych odtud dále odešel.“

A co mladík bujnou ranní září

světem kráčí, polem kroky nesa,

co se kochá svěžím vánkem lesa,

zasedají chutě v refektáři

vyspalí zas po modlitbách mniši

k plné míse a pěnivé číši.