V klidu a v bouři.

Plujte, zvuky srdce mého,

ze šera zas do šera,

v tváře celuj hocha svého,

bledá družko večera.

Hustou mříží z révy ke mně

tvůj se loudil jasný hled,

s haluzemi šustě temně

vánek tajný hovor ved.

Rozumíš, co šepotají,

milenko ty bledavá?

Na mém retu dech se tají

a má duše zvědavá.

„Dítě jara, milko moje,

nech mne vonný dech tvůj sát,

nech mne líbat vnady tvoje,

v nich se kochat, s nimi hrát.“

„„Druhu můj, ty synu síly,

žití moje, zhoubo má,

věrnost tvoje trvá chvíli,

tobě rovna láska tvá.

Sladké tvoje políbení,

náruč, jíž jsem objata,

něha tvá se v bouři změní,

v zhoubu náruč rozpjatá.

Co jsi něžně kolébával

druhdy v sladký lásky sen,

to tvůj divý zlomí nával,

v lásce tvé spí zhouba jen.““

„Nech ji dřímat, nech ji spáti,

nyní klid a lásky čas;

v míru nám hru lásky hráti,

v bouři jenom bouřit zas.“