V kom cit je k pravdy prorokům.

V kom cit je k pravdy prorokům,

v kom pravé srdce bije,

kdo touží, aby otrokům

vše jařmo padlo s šíje, –

ten vzdává Bohu vroucí dík,

že kostnický náš mučedník

až podnes přece žije.

Když Řím jen vlád a v pouta bil,

co teď svým právem zveme,

tu, mistře český, tys to byl,

jenž neznals bázně němé

a mluvils k modle národů:

My chceme v Kristu svobodu,

své Boží právo chceme!

To vzkypěl hněv! Jen pryč s ním už;

ať zhyne kacíř lhavá! –

Však dals jim zřít, co jest to muž

a co to víra pravá.

Stáls pevně jako žula hor,

i v smrti byla svatý vzdor

tvá mučednická hlava.

A pak ten mocný český vzruch,

když zhasls na hranici!

To zapálil si tebou Bůh

svůj národ žalostnící.

Vše za pravdu se nadchlo v boj,

lid český byl to jeden voj,

hle, Boží bojovníci. – –

Teď chmurno je. Je smutno teď.

I vlast i Sion kvílí.

I víry zvěst jen jako měď,

dost slov, však málo síly.

Můj Bože, přijde ještě čas,

kdy srdcem, duchem budem zas,

čím Husité kdys byli?