V komoře rezaví po něm už zbraně.

V komoře rezaví po něm už zbraně.

Ptáci se nevrací do prázdných hnizd.

Na štíhlých topolech, v mdlém smutku pláně

sežloutl, povadl každičký list.

– Každičký list! –

Dvůr teď je zakletý, všechno tu čeká.

Pes v budce schoulen je, nechce se hnout.

Jen černá kočka, ta síněmi těká,

v očích má jizlivých poslední soud.

– Nejhorší soud! –

Po žluté trávě kol potoka kráčí

stařečků šedivých utichlý pár.

Matka, ta rukama láme vždy k pláči,

a otec kývá jen, vyhas’ už žár.

Bez konce zmar.

A všichni čekají: jestli se vrátí!

Les jak se rozšumí, rozštěká pes!

Všechno jak procitne, co chtělo spáti!

Slunce se rozzáří, zaplaší děs,

šílený děs!

Však matka ruce své do prázdna vzpíná

a otec hlavou svou lítostně kýv.

Nikdy už, nikdy už neuzří syna,

nikdy už nebude, jak bylo dřív.

Nad štíhlým topolem černá se mrak.

A kočka plíží se, jizlivý zrak,

vítězný zrak!