V KOSTELE.

Kmit zlatých paprsků v chrám padal okna mříží,

tkal závoj Madoně, a třpytnou zář tkal kříži,

tak smavě zářivou,

v té božské vlídnosti až zaplesala duše,

vzdech vroucí ronil se, v němž bouřil v božstva tuše

cit vlnou vířivou.

Tu starých pochyb spor se opět vzbouřil v nitru,

a náhle bolest zas jak krupobití v jitru,

v němž opět noc i tma,

leč – tu mi zdálo se, že za mnou anděl stojí,

a jeho bílá tvář s mou mukou, s mými boji

že tichý soucit má.

V čí duši opojné lesk dětské prosby prodlí?

ach, tu mi zdálo se, že za mne on se modlí –

– tak cosi zaválo,

a pláč, pláč lítostný mne na kolena schvátil,

kdy z okna poslední se zlatý paprsk tratil,

a už se stmívalo.

Pak zvolna v duši mé se bouře utišila,

jak smíru korouhev by zavlála tam bílá,

jen dozvuk ještě lkal,

tu jsem se ohlédla – než, prázdno, prázdno kolem,

to zase byl jen sen! – – a s veškerým svým bolem

spor znovu propukal.