V kout zatemnělý, plný černých stínů

V kout zatemnělý, plný černých stínů

zář měsíce se ponořila bledá

jak stráže přísná, jež si klidu nedá,

krok za krokem když stíhá skrytou vinu.

Již zevrubně prohlédla všecku špínu

a volným vzestupem se výše zvedá:

teď vpadla v okno – sklo se matně šedá,

a rám se tratí v hustém, vlhkém blínu.

Co namáháš se upřenými zraky,

což myslíš snad, že hledíš na zázraky?

Noc tichá mlčí, snesla se jak ptáče

i k chudině, jež ve dne hořce pláče –

snad spatříš lůžko a na lůžku spáče,

jenž snad i sní, však sen má bůhví jaký.