V KRAJ POBRATIMŮ.

Ó požehnaný pobratimců kraji;

kdykoliv myslí pohřížím se vřelou

v ten čaropůvab, jenž se v Tobě tají,

ač zovou Tebe výspou osiřelou

v slávského moře burném okeáně:

vždy vzpomínek rej jarobujnou silou

mi šumí, víří kolem žhavé skráně,

a zdá se mi, že duše má je vílou,

jež v zlatém voze spjatém labutěmi

uhání v bájnou, pohádkovou zemi.

V tu zemi luznou, jež jak růže švarná

vykvetla tiše v alpských srází krytu,

tak něhyplná, vonná, lepotvárná,

tak pohřížena smavých do blankytů,

jak byly by jí rojenice šedé,

ty tajeplné ženy bledolící,

jež temný lós vždy ke kolébce vede

budoucnost badat, s rozežatou svící

nejkrasší úděl do kolébky daly,

a příští její navždy požehnaly!

Jak bloudíval jsem svižným, jarým krokem

od vísky k vísce po notraňském kraji,

kde Nános divě rozeklaným bokem

otvírá bránu ke kráňskému ráji,

jenž jak pruh nebes k Ipavce se sklání

a vlahým dechem sladkou věje něhu

v divoké rokle bohopustých strání –

kde květy rdí se pod lavínou sněhu

a plesa mlžným ovinuta hávem

v pohádek šeru ztrácejí se mhavém.

Kde po Gorensku v blesků žehu zlatém

rozsévá – Perun nekonečnou vádu

a buší v Triglav smrtonosným mlatem

jak v samou bránu nebeského hradu;

kde karavanky v luzném polokruhu

se k sobě tulí jako družné víly,

jimž ozařuje paprsk zasmušilý

čelenky sněžné stříbroskvělou stuhu

a v slunném jasu s oblak shlíží jemně

Grintovce ledné, zasmušilé témě!

Má duše tušíc písně něžné chvění

tam pospíchá vždy v sladkém roztoužení

a v luzných snech se hlava k prsům chýlí. –

Bůh pozdrav Tě a žehnej Tvojí vnadě,

slovinský kraji, bohumilý, blahý,

a lid tvůj plný netušené síly

nechť pne se k výši jarobujné snahy

jak mladý štěp ve slávských kmenů sadě,

v němž míza žití neúdolná tryská,

třeba to sadem burácí a blýská!