V KRAJ ZAŠLÝCH DNŮ.

V kraj zašlých dnů, ó duše, viď,

si zaveslujem rádi.

Co nás tam chytne v kouzla síť,

to je to naše mládí.

To ostrov kdesi odlehlý

je v tichém, tropickém moři,

v ráz majáky břehů všech vyšlehly,

a na cestu nám hoří.

A jedem. Noc tak tichá jest,

a ostrov nám vždy blíže;

ó vidíš archipelem hvězd

plát souhvězdí jižního kříže?

A jedem. – Již jsme přistáli.

Ó palmy, ó laury, ó cedry!

Ó břečtanem spjatá úskalí,

kde úkoj a mír vlá štědrý!

Půl lianami zakryta

tam jak zjev etherný stojí

půl Madonna, půl Perdita –

a zříš v ní mladost svoji.

Má plný pestrých květů klín:

Tu jasmín s opojnou vůní,

tu narcis bělejší nad leknín

těch hlubokých, podmořských tůní;

tu růže, fialka, maceška...

Ó hlubiny snů a touhy!

Volba zde nebude přetěžká,

sen blaha nebude dlouhý.

Jen v klín jí sáhni, nač ohledy?

Děláš to stár jsa a ve dne,

vždy prostičký kvítek resedy

tvá ruka z těch pokladů zvedne.

Co dýcháš její líbezný dech,

tvá hlava k prsoum se kloní,

a odtamtud cosi zní jako vzdech,

tak dojemně ten květ voní.

Viď, barev neplá nádherou,

je skoro střízlivě chudý,

však s celou vezmi jej důvěrou

do světa hoře a nudy.

A zpátky pak! Zde v šer a dým

se záhy břehy ty halí.

Je resignací, přátelstvím?

V tom věru rozdíl je malý.

Slyš z lodě signal! – Čas je zpět,

snů sítě skutečnost drtí,

však v ruce své držíš resedy květ,

a bude vonět – až k smrti!