V kraj zasmušilý, mlhou sšedivělý,

V kraj zasmušilý, mlhou sšedivělý,

se od severu ostré větry ženou,

a zaskučivše plání zasněženou,

v skal ukryly se zášer osamělý –

Ó kterak toužím s větru dechem splynout

a odletět v zem želané své vlasti,

tam na hřbitov, jejž žluté kryje chrastí,

a podál hrobu tvého, matko, zhynout.

Jen jednou ještě na tom tichém hrobě

kéž spočinu, než morana mne schvátí,

tam zašlé ráje zpomínkou se vrátí,

den vzplane opět v lebky ztmělé kobě.

A splní-li čas touhu dlouhých roků,

snad uzdraví se chorá moje duše,

a nebo – jako bleskem polní hruše

tou prudkou slastí život stane v kroku.