V krajině bludiček.

Ta krajina byla prázná

a smutná, jako samo umírání:

kus zažloutlých luk,

v nich na konci stříbří se voda, jak veliká kaluž.

Otravné páry prolínají vzduchem,

jak černá nákaza v nemocném těle.

Ticho večera, když tuší se padání sněhu.

Jen vrány krákají nad rákosím vod

a sovy a kuliši hýkají bolestně z dalekých skal.

A vidím:

Nad bahny krajiny v otravném vzduchu

kříže vysoké vzpínají k nebesům ramena shnilá.

Kolem nich Bludičky tančí

a šeptají s ironií těch, jimž vteřina životem celým:

„Sem lidstvo vodí své bohy snů a na kříže

jak na oltáře si je vbíjí,

sem do bažin a otrav k nim se modlit chodí

a zde umírá.

My z jedu jejich shnilých těl hoříme

a věkům svítíme.“