V krásy rozechvěných vlnách

V krásy rozechvěných vlnách

ponořil se teplý den,

a při jeho uplavení

zní to jako zvonů znění;

je to píseň – je to sten?

Pestré kvítí jako ze sna

kývne hlavou a spí dál,

jenom níže pokraj vody

slavík věčné lásky svody

posud pěti neustal.

Lehce z mraků dobývá se

luna bledým úsvitem,

jak nevěsta lidstva davem

přioděná lesklým hávem

zraky v šírou klopíc zem.

Už svou krásou oslnila

nedohledných krajů chrám,

já pak jatý božskou září

les a lůnu při oltáři

v tichých slibech poslouchám.