V KRČMĚ MLÁDÍ.

U stolu, hlavu opřenu v dlaně

seděl jsem... Šenkýř se sem a tam klaně

míjí mne. Mne již nezdraví.

Neplať a nemáš oslavy.

A co můj úsměch tak před sebe hledí,

hlas zvoní nade mnou... „Pořád tu sedí!

Pije, kde první číši pil...

Ku stolům s ubrusy nepostoupil...“

Myšlenka, jež se mnou ze dveří

krčmy kams daleko zaměří,

myšlenka, pro niž mé mladé, ach, čelo

čekáním dlouhým zvráskovatělo...

Do kraje půjdu a s ní budu žít...

„Jak? Ty nám chceš snad i myšlenku vzít?“

Hádka – a v malou chvílenku

zabili mne a mou myšlenku...

„Živ,“ řekli. U stolu svého zas sedím...

Víno mám rozlité. Před sebe hledím...

Myšlenka, pro niž mé mladé, ach, čelo

čekáním dlouhým zvráskovatělo,

kterou jsem volat chtěl do kraje –

myšlenka moje – mrtva je...