V KRUTĚ CHVÍLI

Čekala jsem v předsíni operačního sálu,

ucho na dveřích a srdce ve spěchu.

Venku chodila matka bez dechu

sem a tam.

Byl to klam?

Za dveřmi jasně zněl otcův hlas...

Jak kdybych s nimi byla,

viděla jsem a cítila vše:

jak ošetřovatelka nástroje rozložila

jak kněz svou knihu před tajemstvím mše,

a chirurgův milý bas

se klenbou třás,

když proti obvyklému zvyku

k vlídnosti sáhl

místo k narkotiku.

Jen ať se nechvěje ruka!

Co na tom, že srdce mé puká

a nekonečně pro mne se vleče čas,

že myšlenky k budoucnu bojí se vzlétnout

a život že zpochmurněl. –

Zda uslyším ještě ten drahý hlas šeptnout?

– Jen aby netrpěl! –

Jak živá rána bolí dnes láska,

jak citlivá deska všechno mi vrací

napětí mozku, když v karty hrací

Osudu zírám.

Co věští jen?

Bude-li ještě zítřejší den

nadějí jasnou prosvětlen?

V té chvíli, kdy zmírám,

za nic se na to nedoptám

uchem na dveřích operačního sálu,

matky, jež bloudí sem a tam.

Jako bych neměla těla. Jen můj duch

se vznáší přítmím síně v chvíli té.

Zoufalství, bolest, naděje,

stokrát jsou v mžiku prožité

a srdce běh se mění v cval.

Za dveřmi otec mluví dál...

Pak ticho. – Vím – teď nůž se vznes. –

Jen provede-li šťastně řez? –

Je slyšet zas chirurgův hlas.

Napiatě lovím smysl vět...

„Jaký pak sport jste pěstoval?“ –

Chci odpovědi rozumět

a slyším ji: „Od útlých let

jen jeden – že jsem pracoval!“ –