V. Kvasy a šprýmy.

Do Burgosu, do paláce

jako ctěný svědek milý

s všemi hosty sezvanými

král ku svatbě Cida pílí.

Cid a biskup Lain Calvo

z kostela již vycházejí,

veliké pak davy lidu

v průvodu je provázejí.

Na útraty krále národ

hodoval tam pod podloubí,

kde se z ulic každé strany

hojně zdob a věnců snoubí.

Koberců jsou plna okna,

palmy s kvítím zemi kryjí,

každou chvíli davy křičí:

„Snoubenci ať v štěstí žijí!“

Pelayo tu zakuklený

na býka je barvy rudé,

jiní za ním, stíhají ho,

co sbor sluhů křepčí všude.

V střemen Antolín tu skočí,

pojíždí dál na oslici,

Pelaeze bujná mládež

městem honí s měchuřicí.

Král dal šestnáct maravedů

pážeti, by rychle žertem,

na útěk hnal slíčné dámy

děsně malovaným čertem.

Jimena za těmi kráčí

a s ní s královnou král v páru,

kmotrou královna jí vzácnou,

pak jdou kněži ve taláru.

Z mříží všech i ze arkýřů

pšenice se tolik lilo,

že se králi za kloboukem

mnohé zrno zachytilo.

Jimeně též roztomilé

za šíj mnoho zrna spadne,

a král vybírá je všecky

z jejich luzné skrýše vnadné.

Závistiv Sueno praví

(král to zaslech nenadále):

„Není zlá věc býti králem,

líp však býti rukou krále!“

Král mu nádherný dal chochol

žertu toho za odměnu

s prosbou, by směl políbit ji

obrátiv se na Jimenu.

A král mluvil ustavičně,

marně sotva jazyk stačí,

ale ústa, která mlčí,

rozumný a ctný mrav značí.

Ku bráně již došel průvod,

dvojími táh peřejemi,

načež usedl král k stolu

s převzácnými hosty všemi.