V květech hřbitovního šeříku.

V kraj večer jarní tich se snesl níž,

a na hřbitově pozatmělém zticha

na zněmlé hroby, na sochy a kříž

opojnou vůní šeříku květ dýchá.

Je ve vůni té cos jak milá zvěst

z neznámých, dálných, utajených světů,

cos jako jemný, chvějný paprsk hvězd, –

jak duše sen, jež k nim je na odletu.

Mně zdá se, jaro, lásku, rozkoš, smích

ten omámivý dech že v sobě chová

těch chvil, jež zmizly v zlatých oblacích,

a kouzlem svým mne opřádají znova.

Z těch květů moře zírá štěstí, muk

a modrá snivost rozkošných dvou očí,

kynoucích v náruč úbělových ruk,

že hruď má div se touhou nerozskočí.

Ach, modrá snivost sladkých očí dvou,

jež pod šeříkem k spánku uloženy

a k vroucímu mne srdci blíže zvou

té nejdražší mně v světě – mrtvé ženy...

V ten vonný příval květů nádherných,

v tu ratolestí bujnou zeleň smavu

jak rád bych celou svoji duši vdych’

a na vždy k snění tiše složil hlavu