V květinách.

Na okno, květin do prostřed,

vždy blažen jsem Tě sázel,

když strom své proutí vzhůru zved

a na zem květy házel;

když z jihu sletší pěnkav sbor

pěl zvonivou svou větu

a teplý vánek kyprých hor

zvěst štěstí hlásal světu.

Kdo kolem kráčel, zůstal stát’:

„Jak pěkné je to kvítí,

jak milostně se umí smát’,

a jak se očka nítí!

Chtěl poupě spatřiti bych zas

až všaký obal zruší!...“

bylť kořínek Tvůj – každý zas –

skryt v zpěvné mojí duši.

A sedmihlásek přiletěl

a na ručku Ti skočil

a motýl, snad že pylu chtěl.

kol šije se Ti točil

a muška křídel kovových

snad slunéčka si přála,

tou milou září očí Tvých

se tišila a hřála.

Já tenkrát zrovna k nebi tíh,

mé čarokrásné robě,

vždyť květy květináčů mých

se ukláněly Tobě,

leč nyní zakalen je svět

a u těch květináčů,

když z jihu pták se vrací zpět,

skráň tisknu v dlaň a pláču.