V květnou neděli

Hleď v květnou neděli, kdy vítr čerstvě duje

se octnout v polích sám. Tu srdce zpozoruje

že louka zelená se, v jemné trávě kvítí

se tiše probouzí a oči má a svítí.

A kolem ořeší když jdeš, že jehněda

pel na tvůj vsype šat, k té chvíli nevěda

že teplo důvěrné již hřeje tolik zemi,

v tom tichu teplých vln zříš život pod větvemi.

A jako přikouzlen tvůj sluch kdes ve vysoku

skřivana švehol objeví v jásavém toku,

zrak vděčně opojen z těch prvních jarních květů,

z oblaků proměnlivých zrychleného letu.

Prsť voní černých brázd, vsi zblížily se k sobě

jak v bílých plenkách k roběti vložené robě

mateřskou rukou nevidnou a zdá se, ten je slyší,

kdo za stromy z jich kouřů cítí, kterak dýší.

Nejprudší pocit blaženství je v kráse prosté,

když píseň skřivana v zázračný jásot vzroste,

že vzbouzí brouky, trávy, strom a květ, hlas tiše

perlivý, hlásného závratné nebes výše,

snad vanem ztišený a s fialkovou vůní,

pramenů crkotem se roní na výsluní...