V lagunách.

Snivý cinkot mandoliny

ssaje vlna unylá,

s arkýře se plachým stínem

chýlí hebká mantila.

Hedváb šustí – temnou clonou

kývá ruka bělostná,

přes mramor se perly zvukem

snují slova milostná.

Srší jiskrou blyskotavou,

kanou v duši rozňatou

jako s vesla zlaté kapky

ve lagunu hvězdnatou.

Má gondole – černá rakev,

clona – příkrov spuchřelý,

a vln šplíchot – mluva ze sna

těch, co dávno zemřeli.

Žhavé moře výspy Lidu

líbá vášní neskojnou,

v mrtvém vedru akácie

sní tam vůní opojnou.

Hvězdy sypou žhavé jiskry

na Rialta zimný práh,

na němž švarná Venécie

dříme jako na marách.

Mrtva... spí bez diademu –

zpěv můj v lagun jezeře

slétá kvítkem imortelky

jí ve vlhké kadeře.