V LÁZEŇSKÉM PARKU

Ta paní s hochem zas je na svém místě,

jak předvčírem, jak včera. Z pavilonu

sem hudba zaletá a z hřiště křiky

hrajících chlapců, táhlá zadunění

kopnutých míčů – ach, to šťastné mládí!

Zde ticho. Sosny, modříny a břízy

se odychovat zdají blahem srpna,

cestička klikatí se mezi nimi,

a v trávě kolem zvonky, pampelišky,

mateřídouška, bílí motýlové

a bzukot včelek. Lavička tu v stínu

starého dubu. Na ní jako včera,

jak předevčírem zas ta paní s hochem.

Ta paní plete z tmavěmodré vlny

pro příští chlady solidní si jumper,

hoch nahlas čte a paní opravuje

náhodná klopýtnutí – jako včera,

jak předevčírem (aspoň zaslechl jsem,

že včera četl: O zdravosti bytu

a předevčírem: Radost holubáře).

„Obecný je názor že si –“ Počkej, nepospíchej,

za slovem názor čárka je, což značí,

že musíš udělat zde malou pausu.

„Obecný je názor, že si Beduové –“

Mami, prosím,

kdo jsou to Beduové?

To je tolik,

co Beduini.

Mami, pohleď,

veverka támhle! Teď se na nás dívá! –

Nebloumej, dítě! Číst máš, dále tedy!

„Obecný je názor, že si Beduové prvého koně přivedli

z území usedlíků proti nimž –“

Ale hochu, hochu,

za usedlíků je přec zase čárka,

zas tedy pausa, nemůžeš dát pozor?!

„A koně by zhynuli, kdyby se o ně nestarali uteče-li

Beduinu kůň –“

Ty nepozoro! Za tím nestarali

je tečka, konec věty, padneš hlasem.

Maminko, slyšíš, hudba hraje pochod,

mám pochody rád. Koukej, támhle ptáček,

do stromu ťuká, červenou má čapku,

nahoru běží – – – – – – – – – – – ostatní mi ušlo,

šel jsem sic jen co noha nohu mine,

však slušnost velela už jíti dále.

Konečně martyrium dětské duše

i v ukázce té zjevilo se celé.

Hřměl pochod třeskně, s druhé strany s hřiště

kopané míče, dělové jak rány

sem duněly a chlapci řvali štěstím.

A vězníček ten pod dozorem matky

dál četl cos o beduinských koních. –