V lebky koutě zavěšený

V lebky koutě zavěšený

opřádáš jí holé stěny,

stále tkáš a tkáš,

krajky, svitky,

steré nitky

v hojné zásobě vždy máš.

Nejvíc když krvácí rána,

pavučina na ni dána

zastaví ji v ráz;

tkalče malý,

buď jen stálý,

z noční tmy tkej v denní jas!

Časem zlatá muška slítne,

a se do tvé tkáně chytne,

nápad s myšlenkou;

bouřnou dlaní

z nenadání

serve život přízi tvou.

Co ti na tom? V dumy, stíny

věšíš dál své pavučiny,

tiše tkáš a tkáš;

ach, sny máje!

Větrem hraje

tvoje příze – na rubáš!