V léčce.

Jen skok byl les... Drát pevně svil,

vzal bouřek, ohnul k suku

a v listí léčku zavěsil –

hvozd pln byl zpěvu a zvuku!

A spěchal domů, zapřáh’ v pluh –

už v brázdách prsť se hrne...

„No, za soumraku, dá-li Bůh,

lapím tě, toulavý srne!

Je potřeb mnoho: velká daň,

hoch mazlík ještě k tomu...

pro kloučka šaty koupím zaň...

Večer, hle! Nuže zas domů!“

A sjížděl ke vsi, šuměl les,

kůň frká si, pluh vzdychá...

„Kde se psíkem as hošík dnes,

že v ústret mi nepospíchá?

Však slyš, toť Kurážův je hlas,

jenž dobíhá mne z houští,

snad srnec!... Koni, zde se pas!“

a skokem k hvozdu se pouští.

Pes vyje, zpřímen štíhlý buk,

a na něm – čí to rysy?

Zda srn? Ne, ne! Ó hrůzo muk!

Synáček sám v oku visí. –