V Lednu.

Půlnoční zanechav krystalové tvrze,

Uzděné na holém, věčnětichém lebu

Zemním, přes naše zas zpurně letěl kraje

Chmourný kmet – šedivý Leden.

Let zdálný jeho my jedva uzírali,

Soptících severů hvižděla nad hlavou

Již naší bujará spřež, diamantový

Táhnouc vůz, na voze kmeta.

On však mžitkoletých jen popoháněje

Břitkým dlouhokopím mnul z obočí mraky

Jíní, a sněhu sil chumle nevídané

Medvědím kožichem třesa.

Ostrý byl letu tok, hrůza byla sněhu:

Však ostrost severů, hrůzy ani sněhů

V závějích nemaří nám Slovanů vděky,

Neshasnou Slovanů hněvy.