V LEDOVÉM OBJETÍ

Zmateně větry kvílely, jak nad někým, kdo nežije,

a zpívaly, jak nad rakví tisícihlasé requie,

jen v dálce kdesi odlehlé v roh krátce zadul postiljon,

a ze vsi, v horách pohřbené se závějemi prodral zvon.

Mrak vran se povznes’ nad sněhem s krákotem, vřezal perutmi

se v mrtvý vzduch a zdálo se, že odlétá s ním trochu tmy.

Sněžilo tiše k půlnoci a od půlnoci k ránu zas

a vše v svém stiskal náručí, až zapraskalo, děsný mráz.

Vše bez hlesu a výhledu a jako my, den bez zájmu,

sníh padá, padá, kupí se a přibývá ho potajmu.

Noc nadešla zas bez luny, je beze zvuku mrtvý důl

a zdálo se, že lidský rod tu nedlel, nežil, zahynul.

A já se bál, že v duši tvé též pějí zmatky o smrti,

očistný, lítostivý pláč že kouzlo ledu nezdrtí,

že sny tvé všecky mrtvy jsou, jež dívaly se v okna má,

že odešly, se ztratily za dalekýma horama.