V LESE.

Na obloze hvězda svítí

a já v tmavém bloudím lese;

jen když suk se pozatřese,

hvězda se mi v oko třpytí.

Dál a dál v tom nočním plášti

ubírám se do huštiny;

dole suché větve praští,

shora šeré suků stíny

hustší se a hustší řadou

mezi mne a hvězdu kladou.

Dál a dále – prasklo klestí

rozestřené plachou laní.

Tak na dávné zašlé štěstí

srdcem bodne vzpomínání.

Marně však – jen houštím kráčí

laň a klenbu nerozrazí

a ten bol, co v srdci mrazí,

duši k míru nepostačí,

neprotrhne, nerozcelí,

co mne od mé hvězdy dělí.

A přec dál jen v šíl’ném spěchu

táhne mne to ve huštinu – –

hvězda shasla větví v stínu

a já hořce pláču v mechu.