V lese.

Les hustý, starý omlád v ranní kráse.

Tu malá cesta, kolem velikáni;

jich koruny tak vysoké, že zdá se,

jak sahaly by k jasné nebes báni.

A jeden z nich, jenž mezi všemi králem,

ten svatý obraz v sešlém nese rámu,

a větve šumí chorál za chorálem

jak při varhanách žalmy v božím chrámu.

Teď zmlkly stromy, snad že naslouchají,

co to tak šustí v jehličí a mechu –

co as ta zeleň ve svém skrytu tají?

Teď malá laňka vyskočila v spěchu.

To děvčátko. Hle, na tu jemnosť vlásků,

to útlé tílko, nožku ve střevíčku!

Teď běží k stromu, kleká ku obrázku

a šeptá plačíc tuto modlitbičku:

„Ó nedej tomu, matičko ty svatá,

bych ztratila se tady v hustém lese!

Ach, koho máti líbala by zlatá,

když do postýlky ke spaní mě nese?

A než se zavrou umdlená má víčka,

mně ještě zpívá: „Spi, můj andělíčku!“

a pořád ještě na rukou mě hýčká,

i když už dávno uhasila svíčku?

A když mě zbudí slunka jasná záře,

kdo u tatínka byl by na kolenou,

kdo by mu dával oběd do kapsáře

a za klobouček kytku vyzdobenou?

A kdo by mladé hlídal naší Líně,

když za tatínkem hopká na zajíce;

a kdo by za ním koukal z naší síně

i s matičkou a utíral si líce?

Co teprv babička? – ta neměla by komu

už bajky svoje ani vyprávěti,

o chytrém vodníku, jak prvně napadlo mu,

by do hlubiny tahal s břehu děti;

a kdo by k nohoum stoličku jí dával,

když dříví ohněm, okno praská mrazem,

a kdo by u ní s kočičkou si hrával,

když klubko s klínu kutálí se na zem?

Ó nedej tomu, matičko ty svatá,

bych ztratila se tady v hustém lese –

mám ještě trhat trávu pro kůzlata,

než z máku koláč v troubě upeče se.

Pak pod postelí čeká moje panna,

bych oblékla ji do tylových šatů;

ta jistě bude celá uplakaná

a pro jahody já snad zbloudila tu!“

A zašuměli lesa velikáni

a nad plačící pestrolesklá křídla:

to letěl kolem motýl v třepotání –

jak radostně jej ona plačíc zhlídla!

I na slze a na stesk zapomněla

a za motýlem skočila hned v pole –

teď ulít jí, a ona zahleděla

se do domku, co bělá se tam dole.